Nemyslím, že Váš předchůdce zašil do sedadla nebo opěradla křesla diamanty nebo jiné cennosti. Myslím na docela jiný poklad. Nábytek, který přežil padesát let, je brán jako starožitnost. Ale tohle slovo je tak trochu zavádějící. Každý si pod tím představí, že mu ve starožitnictví utrhnou židli nebo skříň i s rukama. Stačí zajít do některého takového obchodu a zjistíte, že nábytkem doslova přetékají.
· Abychom na starém nábytku mohli vydělat nějaký větší peníz, musí být navržen nějakým předním českým designérem.
o Jestliže je ten Váš od Jindřicha Halabaly, Josefa Hoffmanna či Jana Kotěry, máte napůl vyhráno. Právě designér Jindřich Halabala je dosud ceněn. Horší je, že jeho křesel je stále dostatek. Většinou se jedná o nízká čalouněná křesla z ohýbaného dřeva. Cena jednoho se pohybuje od dvou do čtyř tisíc korun.
Dovolená za dvě křesla
Jestliže se bude jednat o vzácnější model, cena pochopitelně vzroste. Takovým je křeslo, které vypadá, jako by stálo na dvou zohýbaných lyžích. Pokud máte pár, běžte si objednat do cestovní kanceláře vysněnou dovolenou. Ta nejnižší cena je dvacet tisíc.
· Jestli je ošoupané nebo má někde dírku, vůbec nevadí.
· Kupec se najde stoprocentně.
Právě tady dělají někteří nálezci zásadní a nevratnou chybu. Ve snaze, aby byl ten jejich kousek co nejhezčí, sami ho zrestaurují. Nestačí se divit, když přijdou do starožitnictví s tím, že to křeslo zbrousili, nalakovali, manželka ušila nový potah a starožitník koupi odmítne. Naopak vypadá, jako by byl krátce před mrtvicí. Křeslo, které mohlo mít před tím několikatisícovou hodnotu, je absolutně neprodejné. Je tedy důležité mít na paměti jednu zásadu. Křeslo můžeme vyprášit od stoletého nánosu prachu. Skříňku můžeme lehce otřít. A pozor – některý saponát by také mohl udělat pěknou paseku.
